Archiv autora: alesponcz

Asi 14 letních dní trávili jsme na vojně v roce 1985 v Jaroměři. Přijeli jsme z Prahy, kde jsme likvidovali stanový tábor po spartakiádě a kde byl strašně tvrdý režim. Na novém místě byla naopak úplná pohoda neboli veget.

Bylo léto a já snil o holkách.

Jednou v noci jsme s dalším vojákem Milošem, kterého jsem ani moc neznal, vyšli do horké noci na procházku. Byli jsme v civilu, což u mě znamenalo tričko a trenýrky jiné než zelené barvy. Najednou ve třetím čtvrtém patře paneláku vidíme ženu, jak si češe dlouhé rovné tmavé vlasy.

„Já tam za ní do toho okna vylezu,“ řekl jsem.

Dům byl obehnán plotem s více řadami ostnatého drátu nahoře. Město bylo plné ruských vojáků, kteří tam od roku 1968 byli usazení. Lézt přes ploty byl můj sport, takže jsem se lehce dostal k domu. Fakt nevím, jak mě mohlo napadnout takové bláznovství, ale po balkónech jsem vylezl až k ní.

Byl jsem tehdy sice už na vojně, bylo mi 21, ale o ženách jsem jen snil. Zažil jsem pár lásek a milování předtím na gymplu, ale bylo to všechno jako poprvé. A teď jsem měl už rok úplnou pauzu. Určitě jsem neměl v úmyslu se na tu ženu vrhnout. Chtěl jsem se k ní jen přiblížit.

Přistoupil jsem k balkónovému oknu, zaťukal na ni a usmál se. Ona sebou trhla, ale ne nějak moc. Udělala gesto, abych zmizel. Zavolala na mě něco, co mi připadalo jako polsky, ale spíš to byla Ruska, která se snažila mluvit česky. Já jsem přelezl zábradlí balkónu a zase sestoupil dolů na zem.

Blížil jsem se zpět k Milošovi. Ten zíral. A když už jsem byl u plotu, on najednou přidušeným hlasem: „Jakube! Pes!!“

A opravdu z pravé strany za mnou potichu volným krokem přibíhal vlčák. Přišel až ke mně. Olízal mi hřbet pravé ruky … a zas poodešel. Díval se na mě, jakoby se usmíval. No a já jsem klidně přelezl ten plot a šli jsme pryč.

Snad pes cítil, že nemám žádný zlý úmysl. Každopádně jsem v těch těžkých časech na komunistické vojně v Jaroměři obsazené Rusáky potkal kamaráda vlčáka.

Byl rok asi 1993. Moje žena a maminka tříleté Adélky tlumočila v Průhonicích na nějaké akci Unileveru. Já jsem tam za ní přišel, měli jsme před Park Hotelem rozhovor a já pochopil, že mě i s dítětem definitivně opouštějí a že bude rozvod. Těžko dokážu popsat, jak mi bylo. Vůbec jsem s touhle možností nepočítal, ani mě nenapadla. Myslel jsem si, že když jsme se vzali, tak se nemůžeme rozvést.

Šel jsem z Průhonic pěšky domů do Hrnčíř a od Průhonic přijížděl taxík, béžový mercedes. Zamával jsem na něj, přestože jsem věděl, že do sousední vesnice mě nebude chtít vzít. Začínalo se šeřit, jel do města do práce. Kupodivu mě vzal.

Nasedl jsem a pověděl mu v pár větách, co se mi právě stalo. V Hrnčířích byl v té době na místě kulturního domu bar. Zajeli jsme tam a vypili spolu dohromady možná celou láhev whisky. Pak mě hodil těch 100 metrů domů a odjel.

Nevím, jak jsme se domlouvali, protože si nevzpomínám, že by ten člověk, asi o generaci starší než já, řekl za celou dobu jediné slovo. Jenom mě poslouchal.

Bylo léto 2014 a jel jsem do Brna oslavit spolužákovy padesátiny. Nebylo mi nějak dobře. Stavil jsem se u sestřenky Tamary, kde jsem měl přespat a vyrazil na večerní akci. Zahlédl jsem Radka, Tamařina manžela. Postával v takové malé nálevně vína na Údolní a pozdravili jsme se. „Ten člověk je už fakt alkoholik,“ říkal jsem si na cestě do Místodržitelského paláce, kde na úžasným nádvoří konala se oslava.

Bylo mi úplně nanic. Pocit, jako by na mě spočíval balvan velký jako skála. Hrozná tíže. Neměl jsem chuť pít ani jíst. Moc jsem nechápal, co se děje a měl špatný pocit, že zkazím Michalovi oslavu.

Dali jsme řeč s dalším dobrým kamarádem, rovněž Michalem, a jeho ženou. Mluvilo se o pěších túrách a Martina se svěřila, že rádi chodí do Trenckovy rokle kousek na sever od Brna.

Vrátil jsem se na Údolní – dříve Obránců míru – a šel spát. Měl jsem zjištěno, že ráno v 8 je u Jakuba nedělní mše.

Bylo krásný letní ráno a všichni ještě spali. Mše byla o Ježíšově kráčení po vodě a Petrovi, který nevěřil a začal se topit. Ježíš mu podává ruku, zachraňuje ho a vyčítá mu, že pochyboval. Kněz nám pak pěkně řekl, že si máme věřit.

Co na tom bylo úžasné – den dva předtím jsem si kreslil kopii jedné kresby od romantika Delacroix. Byla to skica pro něco většího a byl na ní právě ten okamžik, kdy Ježíš podává záchrannou ruku Petrovi. Kreslil jsem tak před chvílí to, co někdo jiný před třemi sty lety a zároveň s krátkým časovým odstupem mi to někdo další předložil. Kněz, kterému bylo asi 80 let. Všechno se mi to propojilo do jednoho času a prostoru.

Vyšel jsem z kostela a bylo srpnové nedělní dopoledne. Řekl jsem si, že zajedu do té Trenckovy rokle. Zaparkoval jsem nejspíš v Drahoníně a vydal se do údolí Bobrůvky. Krajina se svažovala k zalesněnému údolí řeky. Šel jsem z mírného kopce mezi poli se zralým obilím a připadalo mi, jako by to bylo moje staré pole, jako bych šel svým polem, které dozrálo, jak jím po staletí chodili mí předkové. Nade mnou bylo čistě modré nebe s jedním nebo dvěma mráčky. Povíval úplně lehoučký příjemný vítr. Úplně nepatrný.

Po procházce, asi za dvě hodiny, jsem se vrátil k autu a vyrazil přes Brno zpět do Prahy.

Hned za Brnem jsem sjel z dálnice, že pojedu starou silnicí a uvidím zas trochu jinou krajinu. Mohl bych si něco nakreslit, napadlo mě, a zastavil jsem u lesíku na trávě vedle silnice. Kreslení jsem měl sebou, tak by to mělo být vždy. Posadil jsem se na trávu, mráčků na nebi přibylo, a nakreslil si vesnici na protější straně údolí, vesnici, kterou jsem právě přijel.

Po půlhodině jsem kresbu uhlem nafixoval, hodil to do kufru, nastartoval a na nejbližším možném místě najel na dálnici na Prahu.

Bylo mi úplně lehce. Nějaká nesrovnatelně větší síla si s tou obří tíhou poradila a odfoukla ji jako letní vítr peříčko.

 

Přemýšlím o svém dětství. Byl jsem úplně ztracený a vždy někde na chvostu třídy ve škole. Nic jsem nechápal. Marně lovím nějaký úspěch z paměti. Vůbec nevím, jak své dětství a mládí popsat.

Když jsem viděl Filipa v neděli na fotbalovém zápase. Byl nejlepší hráč a taky nejlepší střelec týmu. Dal 7 gólů z 12 (double hattrick) a hrál prostě nádherně. Vždycky jsem takové kluky/moje vrstevníky obdivoval.

Viktor je nejlepší ve své 3. C v matematice a zdá se, že i v dalších předmětech. Taky je v tenisové třídě. Tuhle mi říkal: „Tati, já jsem asi v tenise nejlepší ze třídy.“ A je.

V první a druhé třídě hrál Viktor fotbal za školu, byl to turnaj asi šesti ZŠ v naší čtvrti. Oba turnaje, loni i předloni – kluci vyhráli. Když to bylo za prvňáky, dostal Viktor ředitelskou pochvalu na vysvědčení za vzornou reprezentaci školy.

Tuhle jsem viděl, že Filip má nějaké chyby v sešitě. Měl tam jednu dvě dvojky. Mluvil jsem s učitelkou a požádal ji, aby mě upozornila, když mu něco nepůjde, abych to s ním mohl probrat. Ona se usmála a řekla: „On je z nich nejlepší.“

Za čtrnáct dní bude mít sbor Písnička z Domu dětí a mládeže koncert. Filip bude zpívat.

Tak uvidíme, jak to všechno půjde dál. Začali jsme dobře.

Akorát jsem už trochu starej na začátky. Za čtvrt roku mi bude 54.

Moje tajné přání: Chtěl bych děti vychovávat a pak je podporovat ještě 22 let do sedmdesáti šesti. Přát si to můžu.

Čas od času se musím pustit do umění. Věnuju tomu pár týdnů nebo i měsíců. Rychle se zlepšuju. A pak se to najednou zastaví a já zjistím, že dál už se neposunu.

Takhle jsem asi půl roku chodil jednou týdně do sochařského kurzu. Dělal jsem celou dobu kopii antické hlavy. Skončil jsem napůl spokojen a napůl zoufalý. Pracoval jsem na tom dohromady asi 30 hodin včetně odlití.

Pochopil jsem, že zase končím.

Rozhodl jsem se, že si domluvím navíc ještě jedno víkendové dopoledne v atelieru jen pro sebe. V sobotu v 9 jsem přišel a do půl jedné udělal celou hlavu znova. Vůbec jsem se s tím nepáral. Kašlal jsem na to. Dokončil jsem a podíval se na výsledek.

No vidíš, stojí to za hovno, ale zvládls to pěkně rychle.

 

P. S.: 30 hodin? Zkus 300 a uvidíme…

Mohlo to být na začátku léta 1989. Končil jsem v Keramu Kostelec nad Černými lesy. Přijali mě na pěkný obor čeština – francouzština na FF UJEP v Brně.

Na dílně jsem měl hotový hrnek, který se mi tvarově nějak moc nelíbil, měl trochu nízko bříško. Co s ním? Vyhodit? Nakonec jsem ho vzal na milost, vždyť teď už si jenom tak nebudu moct vyrobit a vypálit svoje věci.

Tak jen jednoduše naglazovat a ještě ten večer ho můžu dát do pece.

Glazér pan Kopecký zrovna pracoval s tou nejtuctovější hnědou, která se tam tehdy používala skoro na všechno. Aby s tím neměl moc práce a nevyhodil mě, požádal jsem ho, ať to udělá jenom tak, dole u dna bez glazury. Tak mohl hrnek pěkně držet v ruce, provést to jedním jednoduchým tahem a dál na to už nesahat.

No tak jo.

Vylil, ponořil a postavil na prkno neboli půlku. Jenže malinko ponořil prsty, takže na jedné straně byla vidět špička palce a na druhé tři prsty. Bylo to nepatrně a mně se to líbilo. Volám: „Jé. Nechte to tak, pane Kopecký, prosím vás!“ Ale to on nechtěl. Namočil ukazováček do sudu s glazurou a zaretušoval.

Hrnek jsem vypálil a už mi zůstal. Spoustu keramiky jsem rozdal, ale tenhle hrnek ne. Od té doby se toho tolik stalo. Snad desetkrát jsem se stěhoval. Panu Kopeckému z Jevan bylo tehdy asi šedesát. Jestli ještě žije, je to devadesátiletý stařík.

Teď jsem z něj pil černý čaj s medem a citrónem. Je otlučený, ale jinak úplně v pořádku. Koukám na tu opravenou linku na jedné a druhé straně. Úplně vidím tu chvíli, kdy jdu od svého místa asi deset metrů k místu glazéra. Na dlani nesu ten suchý a začištěný hrnek. Pan Kopecký kvůli mně přeruší svou práci…

Byl začátek roku 2014 a v práci se mi dost nedařilo. Když jsem začínal vydávat v roce 2005 časopis, měl jsem domluvených asi 10 klientů, kteří mi zaplatili na rok předem, většinou částku 200.000 Kč. V lednu roku 2014 z nich zbyli snad jen dva. A u jednoho z nich jsem měl tušení, že také neprodlouží.

Chystal jsem se na schůzku a neměl, co nového bych nabídl. Všechny nápady jsme vyčerpali v minulých letech.

Ten podzim jsem si udělal jednodenní kurz olejomalby a vzniklo pak asi 5 obrázků touto technikou na plátně. Jeden z nich, malovaný kolem půlnoci na stole u nás v kuchyni pod přímým světlem lampy seshora, se mi ohromně líbil. Rozhodl jsem se, že ho vezmu na jednání a daruji ho.

Bylo to projev zoufalství, ale chtěl jsem něčím překvapit. Agentura nakonec jen snížila částku pro rok 2014 na polovinu a spolupráci neuzavřela. Udělala to až za rok.

Nevím. Měli to takhle připravené nebo je ovlivnil můj obraz? Jestli ano, byl by to obraz za 100.000 Kč.

Občas mě mrzí, že ho už nemám. Přemýšlím, jestli ho nevyhodili. Snad se někomu líbil a pověsil si ho na zeď. Každopádně jsem ho svým způsobem dobře prodal.

Teď jsem se probíral pár kresbami a překvapilo mě, jak moc je mám rád a dokonce si myslím, že jsou dobré. Koukám na to a říkám si: Proč nemaluju?! Pak se zas samozřejmě srovnám a vedu se ke skromnosti. Vždyť na tom není nic jedinečného.

Často si přitom vzpomenu na ten okamžik nebo aspoň období, kdy to vzniklo.

Tohle bylo v roce 1999, asi 5 let po tom, co jsem definitivně odešel z fildy. Toho roku jsem si řekl, že se přihlásím na ekonomku, když teď dělám ten byznys. Představovalo to doučit se ke zkouškám středoškolskou matematiku a zlepšit se v angličtině.

Na inzerát jsem si našel 2 lektorky. Mně bylo 35 a jim asi pětadvacet.

Matematička se jmenovala Dana a ke zkouškám mě připravila výborně. Byl jsem na sebe moc pyšnej, že jsem to zvládnul, neboť na gymplu jsem matiku zcela ignoroval.

Bylo z toho pak ještě něco víc a zapsal jsem si tehdy:

Dana udělá málo a zůstává jen chvíli

Vezme mi srdce
jak houbu pod vodu,
odstraní lehce,
co zbylo z rozvodu.

To si pak srdce poskočí
jak kůzle na zeleném úbočí
a jí v očích zahoří sláma.

Tak málo dělá Dana,
co zůstává chvíli a odchází sama.

 

Užil jsem s ní fakt krásné chvíle. Jednou jsem za ní jel v noci, hodně pozdě večer. Bydlela na takovým pěkným místě na severu Prahy kousek od řeky. Taxikář, co mě vezl, se tvářil příjemně a přestože jsem mu vůbec nic neříkal, zeptal se: „Je hezká?“ „Jo. Je.“ No v obličeji moc hezká nebyla, ale měla nádherný, naprosto nádherný tělo. Byla to prostě radost, vystoupit před půlnocí z taxíku, uprostřed letní noci, jít a zaťukat jí na dveře.

Zdálo se mi, že jsem mrtvý, je mi moc dobře, ležím na zádech v prostorném hrobě z bílého kamene a vůbec mě to netlačí.

Je to ten kámen, kterým jsou dlážděny ulice ve středozemních městech na pobřeží. Bílé stěny, bílá podlaha, velikost jako menší ložnice a nahoře je nějakým průhledem vidět cypřiše za letní noci.

Přichází ke mně snědá žena, zdá se jako by ona byla noc. Přichází černá a jen oči jí svítí a jsou to hvězdy. Ten obraz se rychle vymění, chvíli jsou to její oči, chvíli jsou to opravdové hvězdy v dálce a pak už je u mne, sklání se nade mnou.

Když mě obejme, vidím, že je to skutečná žena a pleť a kůže jí jiskří jako pokrytá zlatými plíšky a drobnými diamanty.

Běží roky a roky a ona čas od času přichází. Roky nic neznamenají, času je tolik, že jakoby ani nebyl. Vše zdá se počítat na desetitisíce let.