Teď jsem se probíral pár kresbami a překvapilo mě, jak moc je mám rád a dokonce si myslím, že jsou dobré. Koukám na to a říkám si: Proč nemaluju?! Pak se zas samozřejmě srovnám a vedu se ke skromnosti. Vždyť na tom není nic jedinečného.
Často si přitom vzpomenu na ten okamžik nebo aspoň období, kdy to vzniklo.
Tohle bylo v roce 1999, asi 5 let po tom, co jsem definitivně odešel z fildy. Toho roku jsem si řekl, že se přihlásím na ekonomku, když teď dělám ten byznys. Představovalo to doučit se ke zkouškám středoškolskou matematiku a zlepšit se v angličtině.
Na inzerát jsem si našel 2 lektorky. Mně bylo 35 a jim asi pětadvacet.
Matematička se jmenovala Dana a ke zkouškám mě připravila výborně. Byl jsem na sebe moc pyšnej, že jsem to zvládnul, neboť na gymplu jsem matiku zcela ignoroval.
Bylo z toho pak ještě něco víc a zapsal jsem si tehdy:
Dana udělá málo a zůstává jen chvíli
Vezme mi srdce
jak houbu pod vodu,
odstraní lehce,
co zbylo z rozvodu.
To si pak srdce poskočí
jak kůzle na zeleném úbočí
a jí v očích zahoří sláma.
Tak málo dělá Dana,
co zůstává chvíli a odchází sama.
Užil jsem s ní fakt krásné chvíle. Jednou jsem za ní jel v noci, hodně pozdě večer. Bydlela na takovým pěkným místě na severu Prahy kousek od řeky. Taxikář, co mě vezl, se tvářil příjemně a přestože jsem mu vůbec nic neříkal, zeptal se: „Je hezká?“ „Jo. Je.“ No v obličeji moc hezká nebyla, ale měla nádherný, naprosto nádherný tělo. Byla to prostě radost, vystoupit před půlnocí z taxíku, uprostřed letní noci, jít a zaťukat jí na dveře.