alespoň

Jednou v prvních měsících vojny jsem měl pořádnou horečku. Chvíli před večerkou jsem unavený zalezl do spacáku i v uniformě. Dozorčího měl kulturista Radim, který byl na vojně stejně dlouho jako já, ale už měl první frčku. Měl přirozenou autoritu. Ležel jsem úplně nejblíž dveří na posteli bez palandy. Najednou začali chodit kluci z večerní hygieny. A každý se zastavil u mé postele a pohladil mě. Musel, protože jim to přátelsky rozkázal Radim. A tak šla řada asi čtyřiceti Maďarů, Slováků, Cikánů a Čechů a každý mě pohladil po hlavě, abych se uzdravil. Zahlédl jsem, jak Radim stojí za dveřmi na chodbě a lišácky se usmívá. Pak všichni zalehli a najednou přišel na kontrolu mladý poručík. Uviděl mě, děsně se rozčílil a řval: „Dozorčí!!! Jak to, že ten voják spí v uniformě!!!“ Myslel si, že jsem šikanovaný. Radim mu to opět silou své autority vysvětlil. Důstojník se bránil uvěřit, chtěl mi pomoct. Ten den bylo všechno úplně naopak.

Stál jsem před pár dny zase ve frontě v Bille na Letné a měl jsem jenom meruňkovou marmeládu. Starší paní, asi 65 let, přede mnou s plným košíkem povídá, „Nechcete jít dopředu?“ A dál to mělo rychlý spád.

„To je milý, děkuju.“

„Udělám dobrý skutek.“

„No to je jistý.“

Pokladní: „Devadesát korun.“

Já: „Ale tam bylo šedesát.“

Pokladní: „Máte Billa kartu? To je jen s Billa kartou.“

Druhá zkušená pokladní, která seděla zády: „Tak si od někoho půjčte.“

Dáma, co mě pustila, podává svou kartu.

Pokladní načte a já platím šedesát.

„To je teda dvojitej dobrej skutek. To chce pusu,“ říkám. A dal jsem milé dámě pusu, kterou si nechala dát na pusu.

Jeden večer jsem přemýšlel, že o tom něco napíšu, a tu noc jsem měl sen. Ve snu jsem seděl v restauraci u bílého stolu a naproti mně seděla mladá dospělá dívka se zvláštním a krásným úsměvem. Neznali jsme se. Já jí nabídl dlaň. Ona do ní položila svou ruku a nádherně a strašně povědomě se na mě usmála. Neskutečně krásně. Kde jsem jen ten úsměv a rysy té tváře viděl? Vzbudil jsem se a bylo mi, jako bych spal v ráji.

 

Listopad 2018 a já zas beru do ruky hotové zboží, které jsme právě vytáhli z pece. Někdy v roce 1992 jsem s keramikou skončil. Celou tu dobu jsem si říkal, že se k ní vrátím, brzo se k ní vrátím.

Spolu s námi je chlapík a já se dovídám, že je mu 26 let. Takže on se narodil, když já s točením končil, on se batolil a já si říkal, vrátím se. On šel do školky, školy, na vysokou a já si pořád říkal, že zas začnu.

Teď tu stojí s námi u pece, vousy jak islámský vůdce, státnice na strojárně před sebou.

A já vidím, jak dlouho mi to trvalo.

Na vojně v Liťáku se za mnou zastavil kamarád z gymplu Řezňa. Byl nedaleko na chmelové brigádě, studoval tehdy a směřoval k titulu RNDr. Setkání proběhlo na návštěvní místnosti za přítomnosti zeleného dozorčího v opačném koutě. Domluvili jsme se potichu, že některou noc z kasáren vypadnu a zastavím se za ním na chmelu. Byl jsem bez vycházek za to, že jsem se nechal ostříhat do hola. Teď to byl navíc problém pro cestu ven načerno. Řezňa měl takový modrý džínový rybářský klobouček. Když jsme se rozešli, sešli jsme se za chvíli u plotu a mezerou mezi vlnitým plechem a podezdívkou mi klobouk prostrčil. Chmel byl pro mě symbolem svobody a ten klobouk, ten mi přišel jako ze svobody ušitý.

Druhou nebo třetí noc jsem chvíli po večerce vyrazil. Bylo léto a horko. Klusal jsem různými postranními cestičkami na druhou stranu Litoměřic k silnici, která vedla na Úštěk a vydal se indiánským během na asi 15 km cestu. Aut moc nejezdilo. Když se nějaké blížilo, schoval jsem se do porostu vedle silnice nebo do příkopu.

Byl rok 1985 a v té chvíli se mi stal zážitek, který se mi pak už nikdy nepřihodil. Běžel jsem po silnici uprostřed letní noci a byl na útěku. Mohla mě zajistit hlídka nebo policajti, mohl mě nahlásit řádný občan. Já byl úplně sám a mezi lidmi jsem neviděl přítele. Podíval jsem se nalevo na dva hřbety nízkých kopců. A najednou jsem cítil, že jsem součástí toho blízkého horizontu, že jsem součástí přírody, že příroda je se mnou. Byl to takový tichý 1 – 2 vteřinový signál nebo propojení. Pak to pominulo, ale ten pocit spojení s přírodou zůstal.

Doběhl jsem na místo, které mi Řezňa popsal. Našel jsem skupinu, která měla noční směnu a jeden z nich mě zavedl na pokoj. Tam mi řekli (nemohl jsem nejdřív nikoho vzbudit a byl to tak legračně jiný pokoj ve srovnání s naší vojenskou cimrou), že Řezňa je na pokoji u holek. Přišel jsem tam  ̶  samozřejmě to tam úžasně vonělo. Vzbudil jsem první holku a ta mi ukázala na dvojici vedle ní u zdi, všude nahoře byly palandy. „Ahoj Jakube!“ vylezl Řezňa z toho provoněného doupěte.

Měli jsme asi půl hodiny, provedl mě tam. Vedoucí noční směny se díval nevraživě, ale nechal to být.

Pak jsem musel zase rychle zpátky. Možná jsem kousek ujel ranním vlakem. Připadá mi divný, že bych dal přes 30 km, ale sil a energie jsem tehdy měl zrovna dost. Každopádně si vzpomínám, že zadní plot kasáren jsem přelezl už za světla. Běžel jsem podél autoparku a Slovák na stráži, který procházel zdvojeným plotem na stojce, sebou trhnul. Vlezl jsem nízkým oknem do umývárny, byl právě budíček. Uviděl mě absa, který se díval jako debil. Asi si říkal, jestli se k tomu nemá postavit jako četař. Ale měli jsme mazáckou vojnu a já už byl skoro mazák.

Druhý den mě v jídelně zastavil ten Slovák a zeptal se, jestli mě správně poznal. Tvářil se vážně.

Řezňa školu nedokončil a skoro se už uchlastal, což je škoda. Byl to kamarád. A taky to uměl s holkama. Když se dnes potkáme, on smrdí chlastem a já spořádaným životem.

Je to něco přes rok, co jsem byl na masérském kurzu. Maséři a fyzioterapeuti mi předtím pomohli se zádama a já se chtěl z jejich práce něco přiučit.

Na kurzu byla moc zajímavá společnost, pestrá v různých ohledech. Byla rozdělená i podle věku. Mladí drželi spolu a tak nějak jsme byli i ve dvojicích, ve kterých jsme se na střídačku masírovali a učili.

Kvůli práci jsem pár dní chyběl. Když jsem se vrátil, byl jsem lichý, takže jsem se připojoval do trojice a většinou ke svým vrstevníkům. Pak přišla nová, úplně mladá holka – Jitka. Nabídl jsem jí, že budeme ve dvojici, ale ona rychle odmítla a přidala se ke dvěma holkám.

Asi den nato jsem si byl v obchoďáku přes poledne pro svačinu. Měl jsem různé druhy pečiva narvané v jednom malém pytlíku a postupoval k pokladně. U pokladny seděla starší paní přes šedesát a měla trochu moravský přízvuk. Připomněla mi moji babičku.

Já jí s úsměvem ukázal ten pytlík a ona, že začne počítat, co v něm je.

„Vy nám tady šetříte pytlíky,“ povídá.

„No, někdo to dělat musí,“ já na to.

Řekli jsme si jen tohle, ale jako bychom se navzájem pohladili po duši. Byla to moc hezká chvíle a všimli si toho i lidi kolem nás. Když jsem se při odchodu otočil, zahlédl jsem koutkem oka Jitku, která stála asi o tři lidi za mnou.

Vrátil jsem se do školy, do učebny a za půlhodiny začal odpolední program. Najednou Jitka s úsměvem povídá, „Jakube, nechceš být se mnou ve dvojici?“ a přidala se na to odpoledne ke mně.

V Keramu v Kostelci nad Černými lesy jsme pracovali na zatáčecích strojích a vyráběli velké žardyny. Stroje byly tři, poháněné přes jednu transmisi ještě z první republiky. Vlevo byl Horák, uprostřed já a vpravo Fanda Holub.

Horák byl o přestávce rádoby vtipnej a poučnej: “Jakube, je jaro, osychaj meze. Tak až tam budeš s nějakou holkou, tak jí dej z tý meze hlavou dolů. To je nejlepší, zkus to!” Smál se a já si myslel svoje.

Neuplynulo ani 10 let a někdy v létě 1996 došlo na jeho slova. Vyšel jsem si s jedním děvčetem na procházku na Paví vrch na Praze 5. Položil jsem ji hlavou dolů kousek pod vrcholkem a moc se jí to líbilo. Ona to vůbec měla ráda venku. Vzpomínám si ještě na ten posed na Kokořínsku nebo na tu pěšinku podél řeky u Zbraslavi, kde se přede mnou zastavila a udělala předklon jak skládací metr.

V létě 1989 jsem se vracel sám stopem z Anglie. Komunisti začali pouštět lidi za hranice a my jsme jezdili po Evropě a nadechovali se svobody. Stál jsem na nájezdu u francouzské dálnice poblíž města Reims a sledoval, jak padá soumrak.

Najednou mi zastavil chlápek v malém autíčku. Ukázalo se, že je kněz a nabídl mi nocleh na faře. Neváhal jsem, už mi táhlo hlavou, ve kterém příkopu se asi vyspím. Na místě měl ještě kolegu. Otevřeli láhev červeného vína, jaké jsem ještě nepil, a povídali jsme si.

Za nejdůležitější jsem považoval jim vysvětlit, proč nevěřím v Boha a že si za tím pevně stojím. Proti jejich víře samozřejmě nic nemám, ctím svobodu názorů. Oni se usmívali.

Moje francouzština byla tehdy opravdu lámaná. Usmívali se a brzy mi nabídli pokoj. Jeden  mě doprovodil a byla to krásná malá velmi starobylá místnost s dřevěnou postelí a dřevěným stropem s masivními trámy. Na nočním stolku byl nádherný asi půl metru vysoký obraz – tvář Krista.

Kněz už odcházel, pak se ale vrátil a obraz obrátil portrétem ke zdi. „Aby tě nerušil, Jakube,“ poznamenal opět s úsměvem.

Když mi bylo pět, trávil jsem spoustu času u babičky v Nedakonicích. Jednou mě tam táta naučil jezdit na kole a pak, když přijel i s mámou, hned jsem jí to ukazoval.

Mámina specialita byla, že na kole neuměla. Byla tehdy dost mladá, ještě studovala, bylo jí asi 24 let. Když odjížděli, ukázala jedním směrem a ptala se: „Jak se jmenuje tamta vesnice?“ „Zlechov.“ „Tak tam bys nedojel!“ řekla mi potichu, ale důrazně. A odjela.

Tohle jsem nemohl pustit z hlavy. Asi hned druhý den jsem řekl stařence, že jdu s kolem ven a vypravil se ke hřbitovu a pak na Zlechov, který je od Nedakonic asi 4 km daleko. Něco jsem ujel, všude bylo prázdno, nikdo nikde, byl jsem uprostřed té krásné nížiny s vysokým nebem u řeky Moravy. Jel jsem do Zlechova.

Najednou auto, asi trabant, a v něm děda (z mého tehdejšího pohledu). Zastavil přede mnou a vlídně se rozčiloval. „Co tady děláš?“ „Čí jsi?“

Naložil kolo, že mě odveze domů. Byl jsem smutný. Ptal se proč. Vysvětlil jsem.

„Tak ty chceš dojet do Zlechova?“ Pochopil a zase vytáhl kolo ven. „Tak jeď!“

Celou cestu jel pomalinku za mnou. U cedule Zlechov volá: „Ták, už jsi tady!“ A pak naložil kolo i mne a odvezl mě domů.

Pane, nevím, zač tě mám prosit. Ty jediný víš, čeho je mi zapotřebí. Ty mne miluješ více, než já umím milovat sebe. Otče, uděl služebníku svému, oč tě já sám prosit neumím. Neodvažuji se prosit ani o kříž, ani o útěchu: jen stojím před tebou. Srdce mé je před tebou zcela odkryto; ty znáš mé potřeby, které já sám neznám. Pohleď a učiň mě podle své milosti. Sraz i uzdrav, poniž mě i pozdvihni. S úctou a v mlčení přináším před tvoji svatou vůli sám sebe jako oběť tobě. Oddávám se ti. Nauč mne modlit se! Sám se ve mně modli. Amen.

Každodenní modlitba sv. Filareta Moskevského

Ta první, to byly Vánoce v Brně – Kr. poli, Božetěchova, a já byl po návratu z divoké brigády ve Francii. Měl jsem tam hlad a občas mi šlo i o život.

Druhá je o holce, kterou jsem potkal někdy koncem září na dvoře fildy na Gorkého, jak už tyhle rusovlásky potkáváme. Napsáno na adrese Uzbecká, Brno.

Třetí – už nevím přesně. Možná je to o tom, že i nádherný holky může mít člověk v jednu chvíli dost a chce být sám. Stalo se na Žižkově, Rokycanova. Na stole stála sklenice s kytkou plevelného kvítí uprostřed léta.

Přání

Snít a mít
se dobře
v modré oboře,
obědvat jak v nebi,
odjet na moře.
A vracet se s rybou
nakreslenou křídou.
 
1992
 
Portrét

Podzime zrezni.
„Na záda vlez mi.“
Ty letní klasy
sem přivál asi.
Vítr.
 
1989
 
Rozloučení

Na vršku stonku
v modrém chomáčku
květ.
 
Venku v tom horku
najdeš, miláčku,
svět.

2002