V létě 1989 jsem se vracel sám stopem z Anglie. Komunisti začali pouštět lidi za hranice a my jsme jezdili po Evropě a nadechovali se svobody. Stál jsem na nájezdu u francouzské dálnice poblíž města Reims a sledoval, jak padá soumrak.
Najednou mi zastavil chlápek v malém autíčku. Ukázalo se, že je kněz a nabídl mi nocleh na faře. Neváhal jsem, už mi táhlo hlavou, ve kterém příkopu se asi vyspím. Na místě měl ještě kolegu. Otevřeli láhev červeného vína, jaké jsem ještě nepil, a povídali jsme si.
Za nejdůležitější jsem považoval jim vysvětlit, proč nevěřím v Boha a že si za tím pevně stojím. Proti jejich víře samozřejmě nic nemám, ctím svobodu názorů. Oni se usmívali.
Moje francouzština byla tehdy opravdu lámaná. Usmívali se a brzy mi nabídli pokoj. Jeden mě doprovodil a byla to krásná malá velmi starobylá místnost s dřevěnou postelí a dřevěným stropem s masivními trámy. Na nočním stolku byl nádherný asi půl metru vysoký obraz – tvář Krista.
Kněz už odcházel, pak se ale vrátil a obraz obrátil portrétem ke zdi. „Aby tě nerušil, Jakube,“ poznamenal opět s úsměvem.