Jednou v prvních měsících vojny jsem měl pořádnou horečku. Chvíli před večerkou jsem unavený zalezl do spacáku i v uniformě. Dozorčího měl kulturista Radim, který byl na vojně stejně dlouho jako já, ale už měl první frčku. Měl přirozenou autoritu. Ležel jsem úplně nejblíž dveří na posteli bez palandy. Najednou začali chodit kluci z večerní hygieny. A každý se zastavil u mé postele a pohladil mě. Musel, protože jim to přátelsky rozkázal Radim. A tak šla řada asi čtyřiceti Maďarů, Slováků, Cikánů a Čechů a každý mě pohladil po hlavě, abych se uzdravil. Zahlédl jsem, jak Radim stojí za dveřmi na chodbě a lišácky se usmívá. Pak všichni zalehli a najednou přišel na kontrolu mladý poručík. Uviděl mě, děsně se rozčílil a řval: „Dozorčí!!! Jak to, že ten voják spí v uniformě!!!“ Myslel si, že jsem šikanovaný. Radim mu to opět silou své autority vysvětlil. Důstojník se bránil uvěřit, chtěl mi pomoct. Ten den bylo všechno úplně naopak.
Meruňková marmeláda
Stál jsem před pár dny zase ve frontě v Bille na Letné a měl jsem jenom meruňkovou marmeládu. Starší paní, asi 65 let, přede mnou s plným košíkem povídá, „Nechcete jít dopředu?“ A dál to mělo rychlý spád.
„To je milý, děkuju.“
„Udělám dobrý skutek.“
„No to je jistý.“
Pokladní: „Devadesát korun.“
Já: „Ale tam bylo šedesát.“
Pokladní: „Máte Billa kartu? To je jen s Billa kartou.“
Druhá zkušená pokladní, která seděla zády: „Tak si od někoho půjčte.“
Dáma, co mě pustila, podává svou kartu.
Pokladní načte a já platím šedesát.
„To je teda dvojitej dobrej skutek. To chce pusu,“ říkám. A dal jsem milé dámě pusu, kterou si nechala dát na pusu.
Jeden večer jsem přemýšlel, že o tom něco napíšu, a tu noc jsem měl sen. Ve snu jsem seděl v restauraci u bílého stolu a naproti mně seděla mladá dospělá dívka se zvláštním a krásným úsměvem. Neznali jsme se. Já jí nabídl dlaň. Ona do ní položila svou ruku a nádherně a strašně povědomě se na mě usmála. Neskutečně krásně. Kde jsem jen ten úsměv a rysy té tváře viděl? Vzbudil jsem se a bylo mi, jako bych spal v ráji.
Moje krásná keramika
Listopad 2018 a já zas beru do ruky hotové zboží, které jsme právě vytáhli z pece. Někdy v roce 1992 jsem s keramikou skončil. Celou tu dobu jsem si říkal, že se k ní vrátím, brzo se k ní vrátím.
Spolu s námi je chlapík a já se dovídám, že je mu 26 let. Takže on se narodil, když já s točením končil, on se batolil a já si říkal, vrátím se. On šel do školky, školy, na vysokou a já si pořád říkal, že zas začnu.
Teď tu stojí s námi u pece, vousy jak islámský vůdce, státnice na strojárně před sebou.
A já vidím, jak dlouho mi to trvalo.