Jednou v prvních měsících vojny jsem měl pořádnou horečku. Chvíli před večerkou jsem unavený zalezl do spacáku i v uniformě. Dozorčího měl kulturista Radim, který byl na vojně stejně dlouho jako já, ale už měl první frčku. Měl přirozenou autoritu. Ležel jsem úplně nejblíž dveří na posteli bez palandy. Najednou začali chodit kluci z večerní hygieny. A každý se zastavil u mé postele a pohladil mě. Musel, protože jim to přátelsky rozkázal Radim. A tak šla řada asi čtyřiceti Maďarů, Slováků, Cikánů a Čechů a každý mě pohladil po hlavě, abych se uzdravil. Zahlédl jsem, jak Radim stojí za dveřmi na chodbě a lišácky se usmívá. Pak všichni zalehli a najednou přišel na kontrolu mladý poručík. Uviděl mě, děsně se rozčílil a řval: „Dozorčí!!! Jak to, že ten voják spí v uniformě!!!“ Myslel si, že jsem šikanovaný. Radim mu to opět silou své autority vysvětlil. Důstojník se bránil uvěřit, chtěl mi pomoct. Ten den bylo všechno úplně naopak.
na chvíli se zastavit