Bylo léto 2014 a jel jsem do Brna oslavit spolužákovy padesátiny. Nebylo mi nějak dobře. Stavil jsem se u sestřenky Tamary, kde jsem měl přespat a vyrazil na večerní akci. Zahlédl jsem Radka, Tamařina manžela. Postával v takové malé nálevně vína na Údolní a pozdravili jsme se. „Ten člověk je už fakt alkoholik,“ říkal jsem si na cestě do Místodržitelského paláce, kde na úžasným nádvoří konala se oslava.
Bylo mi úplně nanic. Pocit, jako by na mě spočíval balvan velký jako skála. Hrozná tíže. Neměl jsem chuť pít ani jíst. Moc jsem nechápal, co se děje a měl špatný pocit, že zkazím Michalovi oslavu.
Dali jsme řeč s dalším dobrým kamarádem, rovněž Michalem, a jeho ženou. Mluvilo se o pěších túrách a Martina se svěřila, že rádi chodí do Trenckovy rokle kousek na sever od Brna.
Vrátil jsem se na Údolní – dříve Obránců míru – a šel spát. Měl jsem zjištěno, že ráno v 8 je u Jakuba nedělní mše.
Bylo krásný letní ráno a všichni ještě spali. Mše byla o Ježíšově kráčení po vodě a Petrovi, který nevěřil a začal se topit. Ježíš mu podává ruku, zachraňuje ho a vyčítá mu, že pochyboval. Kněz nám pak pěkně řekl, že si máme věřit.
Co na tom bylo úžasné – den dva předtím jsem si kreslil kopii jedné kresby od romantika Delacroix. Byla to skica pro něco většího a byl na ní právě ten okamžik, kdy Ježíš podává záchrannou ruku Petrovi. Kreslil jsem tak před chvílí to, co někdo jiný před třemi sty lety a zároveň s krátkým časovým odstupem mi to někdo další předložil. Kněz, kterému bylo asi 80 let. Všechno se mi to propojilo do jednoho času a prostoru.
Vyšel jsem z kostela a bylo srpnové nedělní dopoledne. Řekl jsem si, že zajedu do té Trenckovy rokle. Zaparkoval jsem nejspíš v Drahoníně a vydal se do údolí Bobrůvky. Krajina se svažovala k zalesněnému údolí řeky. Šel jsem z mírného kopce mezi poli se zralým obilím a připadalo mi, jako by to bylo moje staré pole, jako bych šel svým polem, které dozrálo, jak jím po staletí chodili mí předkové. Nade mnou bylo čistě modré nebe s jedním nebo dvěma mráčky. Povíval úplně lehoučký příjemný vítr. Úplně nepatrný.
Po procházce, asi za dvě hodiny, jsem se vrátil k autu a vyrazil přes Brno zpět do Prahy.
Hned za Brnem jsem sjel z dálnice, že pojedu starou silnicí a uvidím zas trochu jinou krajinu. Mohl bych si něco nakreslit, napadlo mě, a zastavil jsem u lesíku na trávě vedle silnice. Kreslení jsem měl sebou, tak by to mělo být vždy. Posadil jsem se na trávu, mráčků na nebi přibylo, a nakreslil si vesnici na protější straně údolí, vesnici, kterou jsem právě přijel.
Po půlhodině jsem kresbu uhlem nafixoval, hodil to do kufru, nastartoval a na nejbližším možném místě najel na dálnici na Prahu.
Bylo mi úplně lehce. Nějaká nesrovnatelně větší síla si s tou obří tíhou poradila a odfoukla ji jako letní vítr peříčko.
