Přemýšlím o svém dětství. Byl jsem úplně ztracený a vždy někde na chvostu třídy ve škole. Nic jsem nechápal. Marně lovím nějaký úspěch z paměti. Vůbec nevím, jak své dětství a mládí popsat.
Když jsem viděl Filipa v neděli na fotbalovém zápase. Byl nejlepší hráč a taky nejlepší střelec týmu. Dal 7 gólů z 12 (double hattrick) a hrál prostě nádherně. Vždycky jsem takové kluky/moje vrstevníky obdivoval.
Viktor je nejlepší ve své 3. C v matematice a zdá se, že i v dalších předmětech. Taky je v tenisové třídě. Tuhle mi říkal: „Tati, já jsem asi v tenise nejlepší ze třídy.“ A je.
V první a druhé třídě hrál Viktor fotbal za školu, byl to turnaj asi šesti ZŠ v naší čtvrti. Oba turnaje, loni i předloni – kluci vyhráli. Když to bylo za prvňáky, dostal Viktor ředitelskou pochvalu na vysvědčení za vzornou reprezentaci školy.
Tuhle jsem viděl, že Filip má nějaké chyby v sešitě. Měl tam jednu dvě dvojky. Mluvil jsem s učitelkou a požádal ji, aby mě upozornila, když mu něco nepůjde, abych to s ním mohl probrat. Ona se usmála a řekla: „On je z nich nejlepší.“
Za čtrnáct dní bude mít sbor Písnička z Domu dětí a mládeže koncert. Filip bude zpívat.
Tak uvidíme, jak to všechno půjde dál. Začali jsme dobře.
Akorát jsem už trochu starej na začátky. Za čtvrt roku mi bude 54.
Moje tajné přání: Chtěl bych děti vychovávat a pak je podporovat ještě 22 let do sedmdesáti šesti. Přát si to můžu.