Na vojně v Liťáku se za mnou zastavil kamarád z gymplu Řezňa. Byl nedaleko na chmelové brigádě, studoval tehdy a směřoval k titulu RNDr. Setkání proběhlo na návštěvní místnosti za přítomnosti zeleného dozorčího v opačném koutě. Domluvili jsme se potichu, že některou noc z kasáren vypadnu a zastavím se za ním na chmelu. Byl jsem bez vycházek za to, že jsem se nechal ostříhat do hola. Teď to byl navíc problém pro cestu ven načerno. Řezňa měl takový modrý džínový rybářský klobouček. Když jsme se rozešli, sešli jsme se za chvíli u plotu a mezerou mezi vlnitým plechem a podezdívkou mi klobouk prostrčil. Chmel byl pro mě symbolem svobody a ten klobouk, ten mi přišel jako ze svobody ušitý.
Druhou nebo třetí noc jsem chvíli po večerce vyrazil. Bylo léto a horko. Klusal jsem různými postranními cestičkami na druhou stranu Litoměřic k silnici, která vedla na Úštěk a vydal se indiánským během na asi 15 km cestu. Aut moc nejezdilo. Když se nějaké blížilo, schoval jsem se do porostu vedle silnice nebo do příkopu.
Byl rok 1985 a v té chvíli se mi stal zážitek, který se mi pak už nikdy nepřihodil. Běžel jsem po silnici uprostřed letní noci a byl na útěku. Mohla mě zajistit hlídka nebo policajti, mohl mě nahlásit řádný občan. Já byl úplně sám a mezi lidmi jsem neviděl přítele. Podíval jsem se nalevo na dva hřbety nízkých kopců. A najednou jsem cítil, že jsem součástí toho blízkého horizontu, že jsem součástí přírody, že příroda je se mnou. Byl to takový tichý 1 – 2 vteřinový signál nebo propojení. Pak to pominulo, ale ten pocit spojení s přírodou zůstal.
Doběhl jsem na místo, které mi Řezňa popsal. Našel jsem skupinu, která měla noční směnu a jeden z nich mě zavedl na pokoj. Tam mi řekli (nemohl jsem nejdřív nikoho vzbudit a byl to tak legračně jiný pokoj ve srovnání s naší vojenskou cimrou), že Řezňa je na pokoji u holek. Přišel jsem tam ̶ samozřejmě to tam úžasně vonělo. Vzbudil jsem první holku a ta mi ukázala na dvojici vedle ní u zdi, všude nahoře byly palandy. „Ahoj Jakube!“ vylezl Řezňa z toho provoněného doupěte.
Měli jsme asi půl hodiny, provedl mě tam. Vedoucí noční směny se díval nevraživě, ale nechal to být.
Pak jsem musel zase rychle zpátky. Možná jsem kousek ujel ranním vlakem. Připadá mi divný, že bych dal přes 30 km, ale sil a energie jsem tehdy měl zrovna dost. Každopádně si vzpomínám, že zadní plot kasáren jsem přelezl už za světla. Běžel jsem podél autoparku a Slovák na stráži, který procházel zdvojeným plotem na stojce, sebou trhnul. Vlezl jsem nízkým oknem do umývárny, byl právě budíček. Uviděl mě absa, který se díval jako debil. Asi si říkal, jestli se k tomu nemá postavit jako četař. Ale měli jsme mazáckou vojnu a já už byl skoro mazák.
Druhý den mě v jídelně zastavil ten Slovák a zeptal se, jestli mě správně poznal. Tvářil se vážně.
Řezňa školu nedokončil a skoro se už uchlastal, což je škoda. Byl to kamarád. A taky to uměl s holkama. Když se dnes potkáme, on smrdí chlastem a já spořádaným životem.