Archiv pro měsíc: Únor 2018

V Keramu v Kostelci nad Černými lesy jsme pracovali na zatáčecích strojích a vyráběli velké žardyny. Stroje byly tři, poháněné přes jednu transmisi ještě z první republiky. Vlevo byl Horák, uprostřed já a vpravo Fanda Holub.

Horák byl o přestávce rádoby vtipnej a poučnej: “Jakube, je jaro, osychaj meze. Tak až tam budeš s nějakou holkou, tak jí dej z tý meze hlavou dolů. To je nejlepší, zkus to!” Smál se a já si myslel svoje.

Neuplynulo ani 10 let a někdy v létě 1996 došlo na jeho slova. Vyšel jsem si s jedním děvčetem na procházku na Paví vrch na Praze 5. Položil jsem ji hlavou dolů kousek pod vrcholkem a moc se jí to líbilo. Ona to vůbec měla ráda venku. Vzpomínám si ještě na ten posed na Kokořínsku nebo na tu pěšinku podél řeky u Zbraslavi, kde se přede mnou zastavila a udělala předklon jak skládací metr.

V létě 1989 jsem se vracel sám stopem z Anglie. Komunisti začali pouštět lidi za hranice a my jsme jezdili po Evropě a nadechovali se svobody. Stál jsem na nájezdu u francouzské dálnice poblíž města Reims a sledoval, jak padá soumrak.

Najednou mi zastavil chlápek v malém autíčku. Ukázalo se, že je kněz a nabídl mi nocleh na faře. Neváhal jsem, už mi táhlo hlavou, ve kterém příkopu se asi vyspím. Na místě měl ještě kolegu. Otevřeli láhev červeného vína, jaké jsem ještě nepil, a povídali jsme si.

Za nejdůležitější jsem považoval jim vysvětlit, proč nevěřím v Boha a že si za tím pevně stojím. Proti jejich víře samozřejmě nic nemám, ctím svobodu názorů. Oni se usmívali.

Moje francouzština byla tehdy opravdu lámaná. Usmívali se a brzy mi nabídli pokoj. Jeden  mě doprovodil a byla to krásná malá velmi starobylá místnost s dřevěnou postelí a dřevěným stropem s masivními trámy. Na nočním stolku byl nádherný asi půl metru vysoký obraz – tvář Krista.

Kněz už odcházel, pak se ale vrátil a obraz obrátil portrétem ke zdi. „Aby tě nerušil, Jakube,“ poznamenal opět s úsměvem.