Když mi bylo pět, trávil jsem spoustu času u babičky v Nedakonicích. Jednou mě tam táta naučil jezdit na kole a pak, když přijel i s mámou, hned jsem jí to ukazoval.
Mámina specialita byla, že na kole neuměla. Byla tehdy dost mladá, ještě studovala, bylo jí asi 24 let. Když odjížděli, ukázala jedním směrem a ptala se: „Jak se jmenuje tamta vesnice?“ „Zlechov.“ „Tak tam bys nedojel!“ řekla mi potichu, ale důrazně. A odjela.
Tohle jsem nemohl pustit z hlavy. Asi hned druhý den jsem řekl stařence, že jdu s kolem ven a vypravil se ke hřbitovu a pak na Zlechov, který je od Nedakonic asi 4 km daleko. Něco jsem ujel, všude bylo prázdno, nikdo nikde, byl jsem uprostřed té krásné nížiny s vysokým nebem u řeky Moravy. Jel jsem do Zlechova.
Najednou auto, asi trabant, a v něm děda (z mého tehdejšího pohledu). Zastavil přede mnou a vlídně se rozčiloval. „Co tady děláš?“ „Čí jsi?“
Naložil kolo, že mě odveze domů. Byl jsem smutný. Ptal se proč. Vysvětlil jsem.
„Tak ty chceš dojet do Zlechova?“ Pochopil a zase vytáhl kolo ven. „Tak jeď!“
Celou cestu jel pomalinku za mnou. U cedule Zlechov volá: „Ták, už jsi tady!“ A pak naložil kolo i mne a odvezl mě domů.