Mohlo to být na začátku léta 1989. Končil jsem v Keramu Kostelec nad Černými lesy. Přijali mě na pěkný obor čeština – francouzština na FF UJEP v Brně.
Na dílně jsem měl hotový hrnek, který se mi tvarově nějak moc nelíbil, měl trochu nízko bříško. Co s ním? Vyhodit? Nakonec jsem ho vzal na milost, vždyť teď už si jenom tak nebudu moct vyrobit a vypálit svoje věci.
Tak jen jednoduše naglazovat a ještě ten večer ho můžu dát do pece.
Glazér pan Kopecký zrovna pracoval s tou nejtuctovější hnědou, která se tam tehdy používala skoro na všechno. Aby s tím neměl moc práce a nevyhodil mě, požádal jsem ho, ať to udělá jenom tak, dole u dna bez glazury. Tak mohl hrnek pěkně držet v ruce, provést to jedním jednoduchým tahem a dál na to už nesahat.
No tak jo.
Vylil, ponořil a postavil na prkno neboli půlku. Jenže malinko ponořil prsty, takže na jedné straně byla vidět špička palce a na druhé tři prsty. Bylo to nepatrně a mně se to líbilo. Volám: „Jé. Nechte to tak, pane Kopecký, prosím vás!“ Ale to on nechtěl. Namočil ukazováček do sudu s glazurou a zaretušoval.
Hrnek jsem vypálil a už mi zůstal. Spoustu keramiky jsem rozdal, ale tenhle hrnek ne. Od té doby se toho tolik stalo. Snad desetkrát jsem se stěhoval. Panu Kopeckému z Jevan bylo tehdy asi šedesát. Jestli ještě žije, je to devadesátiletý stařík.
Teď jsem z něj pil černý čaj s medem a citrónem. Je otlučený, ale jinak úplně v pořádku. Koukám na tu opravenou linku na jedné a druhé straně. Úplně vidím tu chvíli, kdy jdu od svého místa asi deset metrů k místu glazéra. Na dlani nesu ten suchý a začištěný hrnek. Pan Kopecký kvůli mně přeruší svou práci…