Zdálo se mi, že jsem mrtvý, je mi moc dobře, ležím na zádech v prostorném hrobě z bílého kamene a vůbec mě to netlačí.
Je to ten kámen, kterým jsou dlážděny ulice ve středozemních městech na pobřeží. Bílé stěny, bílá podlaha, velikost jako menší ložnice a nahoře je nějakým průhledem vidět cypřiše za letní noci.
Přichází ke mně snědá žena, zdá se jako by ona byla noc. Přichází černá a jen oči jí svítí a jsou to hvězdy. Ten obraz se rychle vymění, chvíli jsou to její oči, chvíli jsou to opravdové hvězdy v dálce a pak už je u mne, sklání se nade mnou.
Když mě obejme, vidím, že je to skutečná žena a pleť a kůže jí jiskří jako pokrytá zlatými plíšky a drobnými diamanty.
Běží roky a roky a ona čas od času přichází. Roky nic neznamenají, času je tolik, že jakoby ani nebyl. Vše zdá se počítat na desetitisíce let.