Byl rok asi 1993. Moje žena a maminka tříleté Adélky tlumočila v Průhonicích na nějaké akci Unileveru. Já jsem tam za ní přišel, měli jsme před Park Hotelem rozhovor a já pochopil, že mě i s dítětem definitivně opouštějí a že bude rozvod. Těžko dokážu popsat, jak mi bylo. Vůbec jsem s touhle možností nepočítal, ani mě nenapadla. Myslel jsem si, že když jsme se vzali, tak se nemůžeme rozvést.
Šel jsem z Průhonic pěšky domů do Hrnčíř a od Průhonic přijížděl taxík, béžový mercedes. Zamával jsem na něj, přestože jsem věděl, že do sousední vesnice mě nebude chtít vzít. Začínalo se šeřit, jel do města do práce. Kupodivu mě vzal.
Nasedl jsem a pověděl mu v pár větách, co se mi právě stalo. V Hrnčířích byl v té době na místě kulturního domu bar. Zajeli jsme tam a vypili spolu dohromady možná celou láhev whisky. Pak mě hodil těch 100 metrů domů a odjel.
Nevím, jak jsme se domlouvali, protože si nevzpomínám, že by ten člověk, asi o generaci starší než já, řekl za celou dobu jediné slovo. Jenom mě poslouchal.