Asi 14 letních dní trávili jsme na vojně v roce 1985 v Jaroměři. Přijeli jsme z Prahy, kde jsme likvidovali stanový tábor po spartakiádě a kde byl strašně tvrdý režim. Na novém místě byla naopak úplná pohoda neboli veget.
Bylo léto a já snil o holkách.
Jednou v noci jsme s dalším vojákem Milošem, kterého jsem ani moc neznal, vyšli do horké noci na procházku. Byli jsme v civilu, což u mě znamenalo tričko a trenýrky jiné než zelené barvy. Najednou ve třetím čtvrtém patře paneláku vidíme ženu, jak si češe dlouhé rovné tmavé vlasy.
„Já tam za ní do toho okna vylezu,“ řekl jsem.
Dům byl obehnán plotem s více řadami ostnatého drátu nahoře. Město bylo plné ruských vojáků, kteří tam od roku 1968 byli usazení. Lézt přes ploty byl můj sport, takže jsem se lehce dostal k domu. Fakt nevím, jak mě mohlo napadnout takové bláznovství, ale po balkónech jsem vylezl až k ní.
Byl jsem tehdy sice už na vojně, bylo mi 21, ale o ženách jsem jen snil. Zažil jsem pár lásek a milování předtím na gymplu, ale bylo to všechno jako poprvé. A teď jsem měl už rok úplnou pauzu. Určitě jsem neměl v úmyslu se na tu ženu vrhnout. Chtěl jsem se k ní jen přiblížit.
Přistoupil jsem k balkónovému oknu, zaťukal na ni a usmál se. Ona sebou trhla, ale ne nějak moc. Udělala gesto, abych zmizel. Zavolala na mě něco, co mi připadalo jako polsky, ale spíš to byla Ruska, která se snažila mluvit česky. Já jsem přelezl zábradlí balkónu a zase sestoupil dolů na zem.
Blížil jsem se zpět k Milošovi. Ten zíral. A když už jsem byl u plotu, on najednou přidušeným hlasem: „Jakube! Pes!!“
A opravdu z pravé strany za mnou potichu volným krokem přibíhal vlčák. Přišel až ke mně. Olízal mi hřbet pravé ruky … a zas poodešel. Díval se na mě, jakoby se usmíval. No a já jsem klidně přelezl ten plot a šli jsme pryč.
Snad pes cítil, že nemám žádný zlý úmysl. Každopádně jsem v těch těžkých časech na komunistické vojně v Jaroměři obsazené Rusáky potkal kamaráda vlčáka.